Jak jsem si tuhle libovala, že jsem opět v proudu, tak jsem ještě netušila, že ten proud mě zatáhe do pěknýho vodopádu…a nebo že ten proud bude možná tak trochu elektrický? Ani nevím, je možný, že to je něco mezi tím…dnes proto místo zenovýho poselství několik tragikomických útržků z deníku šílené matky…

DEN PRVNÍ – pátek, bláznů svátek
Před odjezdem na víkend, když už máme sbalený celý cirkus, zjišťuju, že některá místa v bytě typu Běliččina hrací podložka či čerstvě vypraný přehoz mají jakési nepěkné mokré fleky…po bližším ohledání místa zjišťuju, že se jedná o kocouří čůrací orgie…hm, tak to tady ještě nebylo! Jelikož však máme tradiční odjezdové zpoždění, stíhám se jenom v duchu pokřižovat a následně mizíme rychlostí kulového blesku na plodnou schůzi s architektem, kterého nabíráme na ForArchu a započínáme diskusi nad budoucím obydlím již v autě. Bělička k tomu má hodně co říct a tak na čerpací stanici alespoň na minutu unikám jejímu hlasitému vřeštění a nervózně čekám, až kafe nateče do kelímku. Výčitku, že nemám sebou recyklovací hrneček okamžitě s vytřeštěnýma očima zapudím.

DEN DRUHÝ – sobota, sklizňová dobrota
Jelikož jsme minulý víkend nalezli v Proseči v roubence mnoho nepěkných pokladů, na které bez rukavic nebylo radno sahat, rozhodli jsme se, že to budem muset nechat celý vyklidit, protože představa svépomoci je prostě za současných okolností něco jako sci-fi mixnutý s podpultovým béčkovým srillerem. Procházím si s Běličkou na krku pár pokladů, které si budu chtít ponechat, dá-li Bůh, nebo spíše pragmaticky – dovolí-li manžel (sakra, není to to samé? :)). Po příjezdu pánů na nacenění odvozu nacházíme na polorozpadlé půdě asi metrové sršní hnízdo, které majestátně visí ze stropu. Téměř terapeuticky se uklidňuju sběrem spadlých ořechů a cítím silné sympatie k pacientům Bohnic, kteří mají zahradní práce jako součást léčby. Poté, co jsem nasbírala skoro celý koš menších ořechů, přecházím s pocitem uspokojení ženy z Herbáře k ořešáku číslo dvě… zjišťuji, že má ořechy asi tak třikrát větší, než ten první. Za současných okolností mne to však nijak nerozhodí a v outfitu váguse s rukama černýma od ořechů přejíždíme i s cirkusem na jídlo do klasa kofí pointu Mikyny…nejradši bych sežrala všechno i s vitrínou…kojení třikrát zdar!

DEN TŘETÍ – neděle – stále šílím, přátelé
Přijíždíme zpátky domů a v ložnici nacházím počůraný obě deky…a přibývají další místa. Vše hned svlíkám a házím do koše s prádlem, do čehož Bělička vyhlašuje nočníkový bojkot a najednou máme bláto na hřišti. Bingo! Nemůžu si vzpomenout, jak se jmenuje ta bohyně, která má těch hodně rukou. Aha, Adel…Manžel jede s kocourem k veterináři. Chvíli se bavím nad kvízem, kdo že si to před pár dny liboval nad ojedinělým úkazem nesoucím jméno prádelní koš prázdný? No to je fakt prdel! Můj smích začíná mít hysterický nádech. Jedem nakoupit lehčí kočárek, protože záda se opět ozývají a rozkládat pořád dokola toho patnáctikilovýho krasavce a mít k tomu desetikilovou krasavici přestávám dávat. Asi to bude chtít i větší autosedačku, protože tu současnou už nedává pro změnu Běli. Tak jo, je čas zas pěkně proluftovat prasátko! Manžel si dává běh přesně v čase orkánu (aspoň to měl i se sprchou) a já smolím večeři. Povlíkáme záložní deku a upadáme do těžkého bezvědomí…to moje ovšem netrvá dlouho…moc se nevyspím, protože Bělička se neustále budí a dožaduje se prsu. Vzpomínám si na větu, kterou jsem říkala, když jsem byla malá: „až budu velká, budu mít prsa až k televízi!“ …začínám mít obavu, aby se mi tohle přání nesplnilo, kor když jsem viděla film Tajemství a četla knihu Jak si správně přát. Oka už do rána nezamhouřím.

DEN ČTVRTÝ — pondělí – tak to jsme tu ještě neměli
Ranní rozcvička se nese ve znamení luxování kočkolitu, kterej je po celým bytě. Kdybych ho nevyluxovala, Bělička by si z něj udělala gurmánský catering a z toho se přiznám se jsem kapku nervózní. Rozcvička se opakuje v následujících hodinách celkem třikrát. Přibývá nález počůrané záložní deky. Sakra, na chvíli jsme nezavřeli dveře do ložnice. Prádlo se už nikam nevejde a nevím, v čem budeme spát. Kromě pytlů pod očima nemám jiná zavazadla. Odpoledne odcházím realizovat dýchánek a mám půl hodiny jen pro sebe…to jsou ale nečekané (leč velmi vítané) dary! Totálně se přeladím a dýchánek je silný a úžasný…vidím různé obrazy a na konci říkám té mimořádné ženě větu, která mi po celou dobu zněla v uších…zapadá naprosto přesně do skládanky jejího prožitku. Odcházím přes lesík a cítím, jak mě stromy očišťují. Rozum jsem možná ztratila, ale citlivost ne, takže ještě to není tak zlý. Dýchánky jsou pro mě jako zážitky z jinýho světa. CVAK. Jsem doma a kolotoč se znovu roztáčí…máte štěstí, tentokrát se koná prodloužená jízda! Peru. Přichází manžel rozsekaný od zubaře. Večeři fakt neuvařím a nemám ani hlad. Sklízím kompliment, že únava tryská ze všech mých pórů. Tak takový tu ještě nebyl. Hned se cítím líp… Ještě že jsem zítra konečně objednaná na masáž a budu mít nějaký ten čas pro sebe! 🙂

DEN PÁTÝ — úterý – vítr vane všemi směry
Budím se v překvapivě dobrém rozpoložení. Vypadá to, že počůraných míst nepřibylo. Jak málo stačí ke štěstí! 🙂 Připravuju vločkovou kaši s švestkama a skořicí a louskám mini-vlašáky. Běličku mám v nosítku a pouštím si k tomu ranní jazz lounge. Sluníčko prosvítá do oken a já se těším na svou masáž…čekala jsem na ní několik měsíců.

Přichází zpráva, že v salónu, který je v ulici, ve které jsem kdysi bydlela, vítr odfouknul okno a masáž se ruší.

Usmívám se.

Klidně dýchám.

Ždímání v pračce, ve které je další vypraná deka stávkuje.

Prádlo není vyždímaný. Já jo.

A i přesto…

Jak řekl medvídek Pú:

„Dnes je můj oblíbený den.
Dnes.“