Toho osudného dne přesně před osmi lety jsem spěchala po rozpálené dálnici do Bratislavy. Krajina okolo mě se jen míhala a poslední čemu jsem se chtěla věnovat byla otázka, která mi čím dál tím častěji vyvstávala na mysli…“jak se cítíš ve svém těle, jak se cítíš ve své duši, míříš ve svém životě směrem, který Tě dělá šťastnou?“ Odpověď jsem tušila, ale nechtěla jsem ji slyšet…neunesla jsem její tíhu…

Byla jsem zrovna čerstvě v nové práci, ve firmě s věhlasným jménem a pozicí, které bych si „měla vážit“… zasypána nejrůznějšími úkoly, dedlajny a projekty, které se zdály být důležité. Chtěla jsem uspět, být silná, dokázat to.

Toho dne jsem od života dostala velký dar. I když by se na první pohled mohlo zdát, že to bylo hrozné, bylo to v danou chvíli to nejlepší, co se mi mohlo stát…

Poté, co se v jednom okamžiku nečekaně ozvala hlasitá rána, volant strhnul prudce doleva a já jsem už jen viděla svodidla…náraz odmrštil auto na druhou stranu a z auta se stal kolotoč, který mě otočil do protisměru a umožnil mi pohled na auta, která předtím jela za mnou…včetně blížícího se kamionu. Když tahle nečekaná prodloužená jízda skončila zastavením o protější svodidla, prosvištěl okolo mě tak, že si ten závan větru pamatuji dodnes.

Čas je relativní. Během několika vteřin jsem prožila tolik, co se mi předtím nepodařilo za dlouhá léta. Vnímala jsem pocit odevzdání, smíření, byla jsem připravená na to, že to nedám. Cítila jsem určitou lítost…lítost, že jsem nežila tak, jak bych si přála, ale tak, jak bych měla. Lítost, že jsem neuměla vyjádřit své city vůči lidem, které mám ráda. To vše provázel hluboký vnitřní klid a mír.

Už není potřeba nic dokazovat, není potřeba nic skrývat nebo něco bránit.

Nechť je dnešní den oslavou života…toho, který k nám každým okamžikem láskyplně promlouvá. Naslouchejme mu, slyšme jeho volání, následujme…tak, by nemusel začít křičet.

S láskou

ADEL