Víte, proč dýchání pozdvihá našeho Ducha? I to bylo možno pocítit při včerejším individuálním dýchánku ve Vile Lucis, který se tentokrát odehrál v milované Voděnce 🙂
Prostřednictvím dechu jsme spojeni s něčím, co je mimo stvoření, mimo formu. Dech se stará o to, aby se nepřetrhlo spojení s metafyzickou sférou (doslova s tím, co leží za přírodou).
Žijeme v dechu jako ve velké děloze, jež se rozprostírá daleko nad naším malým, vymezeným bytím – to ona je život, ono poslední velké tajemství, jež nelze vysvětlit ani definovat – toto tajemství se dá zažít pouze tehdy, když se·mu zcela otevřeme a necháme se jím doslova zaplavit.
Dech je v podstatě pupeční šňůra, jíž k nám proudí život. Dech nám zajišťuje toto spojení.
Dech brání člověku, aby se zcela uzavřel, izoloval a zcela zneprostupnil hranici svého já. Jakkoli se člověk rád stále znovu zakukluje do svého ega – dech ho nutí udržovat spojení s ne-já. Uvědomme si, že stejný vzduch jako my dýchá také náš nepřítel. Je to stejný vzduch, jaký dýchají rovněž zvířata a rostliny.
Dech nás neřetržitě spojuje se vším. Ať se člověk vymezuje, jak chce…
(části textu převzaty z knihy Nemoc jako cesta od R. Dahlkeho)
Přeji hezký den plný ducha-plného sdílení,