Když jsem dnes v pravé poledne procházela lesíkem, směřujíce na dnešní sváteční dýchánek s jednou krásnou duší objevující cestu ke svým snům a k sobě, na krku se mi blýskalo andělské křídlo, které jsem před pár lety dostala od Rudy a Ivy Orságových. Už je to nějaký ten pátek, co jsem si jej vzala naposledy, ale dnes opět nastal ten pravý čas.

Někdy i přesto, že se rány zhojí, ztratíme na chvíli znovu svou cestu… zapomeneme…zapadneme do starých kolejí…a přestaneme věřit…v lepší zítřky, v sebe, ve světlo na konci tunelu…

Jsou to chvíle, kdy si přejeme, aby nám někdo podal pomocnou ruku… jenže už jsme tak unavení, že se nám ani nechce křičet a nedej Bože žádat znovu o podporu, možná si myslíme, že jsme toho druhého zklamali…nebo snad sami sebe…?

Už se to tak ověřuje, že se mi náhodou 🙂 stává, že to nevyslovené volání o pomoc zaslechnu… a ne a ne mi sejít z mysli, prostě nelze nijak odehnat. A tak pošlu pozdrav či vlídné slovo.

Dozvídám se, že plním důkladně utajované přání.

Takové setkání po delší odmlce může být velice intenzivní. Třeba i tak, že se dýchání ne a ne rozjet…co budeme tedy dělat? Dá to trochu přemlouvání, trochu pošťuchování, trochu té vlídné pevnosti…najednou to začíná proudit…nic není ztraceno…naopak, mnohé je objeveno…

Vynořuje se živá vzpomínka toho hojivého, co bylo… rozšíří se, rozvine se v něco nového, připomene a oživí to, co zapadlo pod šedí temných dní…životadárná energie opět vibruje celým tělem, každou buňkou…proudí a tepe…uvolňují se sevřené prsty, tvář jako by omládla a zkrásněla a do očí se navrací jiskřička světla.

A já se usmívám. Ještě krapánek víc potutelně, když v závěru setkání dostávám jako dárek třpytivou sošku andílka.

Nechápejte mne špatně…opravdu se nemám za anděla…jen si myslím, že jsou všude mezi námi…s námi…v nás…prostě někdy mnohem mnohem blíž, než bychom čekali.

Děkuji za to.

Krásný slunovrat,

ADEL

P.S. Jestli to alespoň trošku jde, nespoléhejte prosím na to, že někdo druhý uslyší vaše nevyslovené volání. Je podporující být v energii tvůrce a udělat ten krok…a když to prostě nejde…i to je v úplném pořádku. Kdo ví, co se stane tentokrát? Jedno je jisté – život nás má rád! 🙂

15/2/2017 Racionální mysl je naším důležitým poradcem a pomocníkem…některé věci však nevymyslí…je něco, co ji přesahuje…

Když necháme promluvit moudrost dechu, zavede nás přesně tam, kam v danou chvíli potřebujeme. Když jsme připraveni, bývá to i do prostoru, ve kterém nastává hluboké léčení…

Tím posvátným prostorem je naše duše…Zdroj…

A tak se může stát i to, že dojde k prožitku andělských křídel, zranění jednoho z nich…a krásného uzdravení, které otevírá nový pocit lehkosti a spojení se sebou…se svou podstatou…nic už není stejné, jako dřív…

Když provázím některé z vás na cestě do nitra, jsou to i pro mne samotnou často hluboké prožitky.

O to více, když mám pocit, že se nepotkáváme poprvé…známe se někdy už celá staletí…

A já konečně mohu…

„Každý jsme anděl s jedním křídlem… Abychom vzlétli, musíme se objemout.“ – Luciano De Crescenzo

ADEL