„TAK DNESKA JSME PŘEPSALY DĚJINY.“
Úžasná věta, která zazněla na konci včerejšího, v pořadí osmého a na nějaký čas posledního společného dýchánku s mimořádnou ženou, která pomáhá nejen sobě, ale i ostatním na cestě k sobě, do sebe…
Byl to bohatý den ve znamení DOVRŠENÍ, který přinesl mnoho krásné úrody…z části tak bohaté i proto, že nechyběla ani průběžná praxe ve formě self-sessions mezi společnými setkáními i další práce na sobě.
„A jak hluboko jsme šly?“ …vylétla otázka z mých úst. „Mám pocit, že až do DNA…to téma se týkalo několika generací ženské linie zpět, možná dokonce i mužské linie…
A já už to teď dál nemusím opakovat…“
Život je jako zahrada…když najdeme klíč k tomu, jak ji kultivovat, podíváme se do všech jejích zapadlých koutů, posbíráme uschlé větve a dáme jí průběžnou péči…začne úžasně prosperovat…začne se láskyplně měnit a vzkvétat…přirozeně a udržitelně…životaplně…
Ano, a součástí té péče je někdy i jen tak si sednout na lavičku, kochat se a sledovat, co jsme společně s přírodou vytvořili…
Není třeba vše řešit hned, nebo se zlobit, že jsme nějakou odříznutou větev na chvíli upustili na zem…je třeba se nejdříve v uvolnění nadechnout do sebe a pochopit…nechat nový prostor, aby se otevřel…
Najednou víme, kam co přesunout…obraz se mění…
My sami…jsme neoddělitelnou součástí…té zahrady…
dopřejme si tu péči na prvním místě…nechť jsme lepšími zahradníky 
Všechno má svůj čas.
S láskou
ADEL