Je nádhernou ženou. Vnímavá, jemná, hluboká. Aktuálně mimo jiné řeší své budoucí pracovní směřování…toto téma, které se k ní pravidelně vrací jako bumerang, je však jen špičkou ledovce…
Cítí, že temná skříňka minulosti ji drží v pasti. Než udělá krok vpřed, je třeba nejdříve ještě jednou udělat krok vzad. Konečně přijmout vše, co bylo a je…smířit se s tím…nechat odejít…pochopení někdy přichází až následně…je však možné i to, že hned tak nepřijde…
Proč má pořád pocit, že potřebuje být viděna? Znamená to snad, že má pracovat s lidmi?
Během dýchání se uvolňují pozůstatky silných emocí, přichází výživa a péče…stále ještě je těžké dovolit si jí přijmout…jako by chyběl nějaký důležitý střípek mozaiky.
Trošku mě to mrzí…ale vím, že vše má svůj čas, i když hlava někdy zbytečně spěchá. Nechávám to jít…učím se to…
Za chvilku na to se má pozornost nutkavě vrací k tématu být vidět…
„Nejsou to ostatní lidé, kteří si přejí Tě vidět nebo před kterými máš být vidět. Je to Tvá duše, která k Tobě hovoří. To ona si přeje, aby byla spatřena…v celé své kráse a pravdivosti, v lásce. Dovol si plně spatřit sama sebe. Jakmile to uděláš, uvidí Tě i ostatní…a vlastně se o to nebudeš muset nijak speciálně snažit.“
„To je to, proč jsem sem dnes přišla, už vím!“, odpovídá.
Tak často máme pocit, že se máme někoho dotýkat, o někoho pečovat, k někomu promlouvat…a přitom jsme to my sami…naše duše, která po tom tak toužebně volá…nikdo jiný…
Poslední střípek někdy přichází v jiném okamžiku a v jiné formě, než jsme původně očekávali…
Stačí se otevřít 
S láskou
ADEL