Jdu lesíkem a pozoruji, jak příroda umí velkolepě oslavovat konec jednoho období a začátek jiného. Kolik barvy a krásy lze vložit do toho, když něco umírá…a rodí se nové. Jak vznešeně se prolínají oba světy, které jsou jedním, jak každý konec je i novým začátkem…tak, aby se jednoho dne stal opět koncem, ke kterému od svého počátku nezastavitelně směřuje…
Když z mých úst nedávno vyšla při dýchánku věta
„Neumírej, naroď se…„, netušila jsem, kolik moudrosti a hádanek je možné z jejího jednoduchého poselství odkrýt.
Abychom se mohli plně narodit, potřebujeme nejdříve plně zemřít. Protože jedině smrt nám přinese nový život, protože smrt a zrození jsou jedním. Pokud nezemřeme plně, jací potom jsme? Ani mrtví, ani živí… nebo snad mrtví i živí zároveň? V prostoru mezi dvěma světy…někdo to vnímá jako život za sklem, oponou či igelitem…v pocitu jakéhosi oddělení…ani spící, ani probuzení…čekající…a tolik unavení…
Jak pofukuje vítr, mé oči se doširoka otevírají a já cítím, jak mě prostor absorbuje do sebe. Krása tohoto okamžiku je sama o sobě léčivá…dovoluji si jej v odevzdání plně prožít. Zaposlouchaná do symfonie šumících stromů, se kterými tančí hravý vítr, se rukama něžně dotýkám suchých listů…těch, ze kterých už odešla většina Vody…života…tak krásně šustí…odevzdané Zemi…barevné…
Přeji si plně žít.
S každým nádechem lesa, kterým jsem, přichází nové světlo. S každým uvolněným výdechem odchází to, co je staré a nepotřebné. Únava, lítost, vztek…
Život je pohyb. Nádech a výdech. Prolínání…
Dokud se vlním – Jsem Živá.
ADEL